VETERÁNMÁNIE 2008
Tak jak letos, pojedu do haly sama, nebo budu mít doprovod? To byla otázka, kterou jsem si kladla už od ledna. Do Prahy bych to sice zvládla sama, ale ve dvou se to lépe táhne. Letošní halové MČR veteránů vyšlo na 8. března a na Stromovku. Milan mi spoluúčast slíbil, ale jak se termín přibližoval, vyskytl se malý zádrhel. Ve stejný den se měl konat ve Cvikově krajský přespolák. Naštěstí byl přeložen a nic nebránilo tomu, abychom jeli spolu.
Milan se uchýlil ke své tradiční přípravě, což zahrnuje občasný klus, ale tentokrát ho provozoval častěji než jindy a dokonce jednou či dvakrát „šmajdal“. Předem bylo jasné, že si dá chůzi a jako druhou disciplínu si vybral výšku. Výškařský trénink zredukoval na minimum. Skákal na Jitrnicové laťce v Zákupech.
Moje příprava na halový šampionát směřovala opět k překážkám. Po krajském přeboru jsem se musela během měsíce „předělat“ na jiné parametry. Není to sranda. Místo 13m náběhu 12m, mezery místo 8,5m jen 8m. Ještěže výška překážek šla dolů z 84cm na 76cm. Zatímco „dospělé“ překážky běhám s levou švihovou nohou na pět kroků a mám co dělat, abych se tam vešla, takže musím trochu drobit, tak ty veteránské musím jít na čtyři kroky, čímž střídám švihovou a díky kratšímu náběhu mi 3x vychází ta méně šikovná pravá. Krok musím protahovat, abych to utáhla, ale na pět kroků se tam nevejdu ani omylem.
Druhá moje disciplína byla po Kvakošovi také jasná – výška. Znovu jsem si ustlala na 120cm, což je mezi veteránkami důstojný výsledek. A co do třetice? Chtělo by to nějaký běh, ale ne moc dlouhý. Docela bych měla chuť na dvoustovku nebo šedesátku.
Konečně vyšel „časák“. Hladká šedesátka je po překážkách, což by šlo, ale těsně před výškou. Nebrat. Dvoustovka je až po výšce, ale jen 45 minut a to se nemusí stíhat v klidu, a to by za moc nestálo ani jedno. Co teď? Nic dlouhého nejdu! Zbývá čtvrtka, ta je skoro na konci, ale moc se mi do ní nechce, raději bych přece jen dvoustovku. Nakonec jsem rozhodnutí odsunula. Startovné za 3 i za 4 disciplíny je stejné, tak jsem se přihlásila na překážky, výšku ( tam bylo už rozhodnuto ) a k tomu 200 a 400m s tím, že půjdu to, co stihnu. Milan takové dilema s výběrem neměl. Chůze se šla na začátku a výška asi za dvě hoďky. Neměl co řešit.
Celý měsíc jsem se pilně věnovala překážkářské technice a vypadalo to slibně. Tajně jsem doufala, že bych si mohla vylepšit osobák aspoň o půl vteřiny ( dosud 12,99 z loňska z Bratislavy ). Přípravy vrcholily. Týden před republikou jsem v Zákupech zopakovala 120 a Milan se vyškrábal na 140. Spokojenost.
Den D se přiblížil. Děti dostaly podrobné instrukce, jak se sbalit na soustředění a co si uvařit. Hned 9. března dopoledne jsme totiž naplánovali odjezd na jarní soustředění do Cvikova. My si nepřipravili ani věci na závody. No co, bus jede až v 7,42, tak se to stihne ráno.
Budím se asi půl hodiny před budíkem a vstávám. Aspoň si připravím věci nejen na závody, ale i na soustřeďko. Omyl. Aspoň, že mám vše na závody. Ani Milan si nic nezapomněl. Bus nám staví na severu, odcházíme včas. Domlouvali jsme se s Alenou Winterovou, že pojede z Rumburku tím samým autobusem. Přijíždí s předstihem, nastupujeme, Alena je tam. Příjemné překvapení v podobě nižšího jízdného, než jsme čekali. Cesta díky konverzaci pěkně uběhla, v 9,00 jsme v Praze. Milan ví kudy kam, vše probíhá hladce, jen těch aut je trochu víc. Aha, Matějská.
Do haly jsme dorazili s předstihem. Moc lidí tu zatím není. Převlékáme se v nových šatnách, zdravíme se se známými a jdeme se odprezentovat. Vše jde nad očekávání hladce, jen peněženka trochu zhubla, ale s tím se počítalo.
Vybrali jsme si tribunku u cílové rovinky. Po chvíli k nám došel Ondra Čerepušťák a obdaroval nás obě květinou. Aspoň někdo si na MDŽ vzpomněl. Milan se stydí opodál, ale nemusel by, dárek už mi dal, jel přece se mnou.
Postrkuji Milana aby se šel rozcvičit, ale moc se k tomu nemá. Až když už všichni chodci usilovně šmajdali, dal se taky do pohybu. Mezitím nás tu hlasatel vítá a sděluje nám aktuální zprávy z halového mistrovství světa, což je prima, aspoň trochu o závěrečné boje těch nejlepších nepřijdeme.
První disciplína, chůze na 3000m , byla odstartována včas. Chodci a chodkyně krouží po oválu. Zhruba ve dvou třetinách závodu začíná rozhodčí Milanovi špatně hlásit kola. Dnes mu to šmajdá pěkně, vedoucí skupinka mu sice dala jedno kolo, ale Míla šlape jako čtvrtý, předešel i Ondru Čerepušťáka a Markovi dal kolo. Nedá mi to a jdu na chybu upozornit paní rozhodčí. Milan též se ozývá, ale ani jeden z nás není vyslyšen. Paní si dělá čárky a chybu si nepřipouští. Milan křičí, že si to kolo navíc odejde, ale ať mu změří čas, ale nemá štěstí. Odešel si 3200 metrů a místo čtvrtého místa má najednou sedmé. Podle té rozhodčí je to tak, i když houf závodníků potvrzuje, že Milan musel jít kolo navíc a přidává se i rozhodčí. Všichni potvrzují Milanovu pravdu, ale s paní nikdo nehne. Posledním jejím argumentem je to, že tedy ostatní šli o kolo méně. Kdo je zde vrchníkem není jasné, Milan marný boj vzdává, ale štve ho, že se mu šlo tak pěkně a čas má ve výsledcích slabý. Správně si má rozhodčí, který počítá kola psát mezičasy a ne čárky. Když se píší čárky, povede se chybovat často. A když se vyskytne nějaká nejasnost, mají výkon raději změřit, což rovněž neudělali. To se Pražáci pěkně uťali.
Tak a honem na překážky. Zúročím zde svou poctivou přípravu? Startuji v sedmé dráze, vedle mě v šesté Blanka Vykydalová, má tradiční soupeřka. Start vyšel napoprvé, zatím to jde dobře, držím s Blankou krok. Čtvrtá překážka mě trochu rozhodila, ale ne moc. Dobíhám za Blankou v těsném závěsu. Zatím celkem spokojená, ale na čas si musím počkat. Snad splní mé očekávání. Mám před výškou trochu čas, tak se jdu podívat na výsledky. Už tam visí chůze. Samozřejmě protestování nepomohlo. Alena vyhrála. Porazila ji jen Rakušanka, ale ta se pochopitelně nemůže počítat do MČR.
Soustředíme se s Milanem na výšku. Minimum je 98cm a zvyšuje se po čtyřech centimetrech. Jsme skupina B, skupina A skáče později a má základ 138cm. Začínám na výšce 102cm. Věřím si. Jde to hladce. Na 114 sice jednou opravuji, ale dobrý. Opravuji i 118, ale vím, že mám ještě na víc. 122. První pokus nic moc. Jdu na druhý, ale laťka opět padá. Tentokrát jsem jí jen lehce lízla. Mám na to, tak to dám! Poslední šance. Jdu do toho. Letmý dotek, laťka se chvěje , ale je to tam! Čtyřicátnický osobák! Další výška 126 je už nad mé síly, ale nevypadá to beznadějně. Snad někdy příště, až bude na stojanech o centimetr méně. Jsem třetí. Miriam Vávrová skočila stejně jako já, ale je starší a v přepočtu má její výkon vyšší hodnotu. Blanka vyhrála se 126. Dvoustovku jsem nestihla. Doskákala jsem přesně, když zaklekávaly do bloků. Alespoň mám čas se jít podívat na výsledky, zda už tam jsou překážky. Super, dala jsem je za 11,90! Osobák o víc jak vteřinu doplněný stříbrem. Navíc vím, že tam byly ještě rezervy. Mám ještě co zlepšovat.
Čtvrtka se mi jít nechce, ale aspoň si jí vyklusnu. Nic od ní neočekávám, už se chci jen proběhnout. Startuji v páté dráze. Kruciš, jak to ti sprinteři startují na nakloněném kopci a ještě k tomu v zatáčce? Je to děs. Z bloků spíš vypadávám než vybíhám a trvá mi, než naberu trochu rychlost. Vybíhám zatáčku, uf, to je kopec, na co jsem se to zas dala. Konečně sbíhám do první dráhy a stíhám trojici, která byla od startu o poznání rychlejší. Jedna mi utekla beznadějně, dalším dvěma se začínám přibližovat. Nestihla jsem to, jsem čtvrtá v čase, kterým se nelze chlubit, ale pěkně jsem se proběhla. Chtěla jsem běžet jen tak pro radost a to se mi povedlo.
V průběhu závodů jsme zjistili, že naše barvy přijel hájit i Petr Chlumský. Dal si 800m, trať kterou tu běžel kdekdo a obsadil časem 2:25,79 důstojné jedenácté místo.
Tradiční slavnostní vyhlášení s večeří korunuje příjemný den. Jídlo snědeno, medaile rozdány, bez problémů stíháme jediný autobus. Domů se dostáváme v jedenáct a nemáme sílu balit, tak zas až ráno, snad nic nezapomeneme.
Alka